UKÁZKY STAVEB

KOLOBĚŽKY

ELEKTROKOLOBĚŽKY

ELEKTROKOLA

JINÉ

 

 

LÍBÍ SE NÁM

Seriál  závodů koloběhu


Recenze koloběžek

Všechno o běhání


 

Vše o cyklistice v okolí Plzně

 

Klub koloběhu KKPlzeň

 

Momentky z cest

Výzva:

Pošlete nám zajímavé fotografie s vaší koloběžkou. Ty nejzajímavější odměníme.

 

koloběžky kolobka koloběžka

cyklovozík skládací kolo kola

elektrokoloběžka

přilby brašny cykobrašny

skládací kola brompton

anglická legenda evbike

kostka mibo azub

bbb schwalbe

tern kickbike  ortlieb

koloběžky kostka

koloběžky mibo

koloběžky kickbike

skládací kolo tern

skládací kolo dahon

biologic klickfix

bionx elektrosada

elektrifikace motor evbike

elektromotor elektokolo crussis

servis bionx,

Partnerské weby

zerocollection.cz

InternetoveObchody.cz

AKTUALITY NA FACEBOOKU

 

NOVINKA MĚSÍCE ZÁŘÍ

MIBO GS-GoodSpeed

 

KOLOBĚŽKOVÉ AKCE

 

....................................................

Koloběžka s dětskou sedačkou

Jak si nejlépe vybrat koloběžku s dětskou sedačkou?

Přečtěte si v našem blogu

....................................................

Koloběžka do terénu

Dá se s koloběžkou jezdit v terénu? Je vůbec vhodné s koloběžkou do terénu jezdit?

zde


....................................................

MIBO GT, koloběžka na pět způsobů

V únoru 2016 přichází na trh nový model koloběžky od českého výrobce MIBO. Jaká bude si můžete přečíst v našem článku zde

....................................................

30 hodin na koloběžce

Koloběžkový závod se startem ve Šluknově a s cílem ve Vyšším brodě je tak dlouhý, jak si ho uděláte. Zážitky jednoho z účastníků si můžete přečíst na našem blogu


....................................................

Projeli jsme Peklem

Peklo severu je druhé jméno slavného francouzského závodu Paris-Roubaix. Jak jsme jej zdolali na koloběžkách se dočtete na našem blogu

....................................................

Nová koloběžka MIBO Revoo

a první jízdní dojmy v našem blogu

....................................................

Elektrokoloběžky v praxi

Zabýváme koloběžkou také jako dopravním prostředkem. Součástí tohoto projektu jsou i elektrifikace. Jakě jmáme zkušenosti z reálného provozu se dočtete v našem blogu.


....................................................

Etapák

První etapový závod v historii koloběhu. Jak to prožil jeden z účastníků pelotonu si můžete přečíst v našem blogu


....................................................

Jak se jede 315 km nonstop

se můžete dočíst v našem vyprávění

....................................................

Elektrická koloběžka? Proč ne.

Pokud patříte mezi ty, kterým to moc neběhá a přesto si chcete užít větru ve vlasech ze stupátka koloběžky, máme pro vás malý tip.

....................................................

Jak se "vaří" MIBO

Reportáž z továrny, ve které se vyrábí české koloběžky značky MIBO.

....................................................

Koloběžkový kros

Třicítka  koloběžkářů si to rozdala v těžkém závodě na letkovském autokrosu. Jak se jezdí v bahně si můžete přečíst v repotáži přímého účastníka Petra Lindnera, šéfredaktora koloběžkového webu Přibližovadla.cz


....................................................

3. Plzeňský KOLOBĚHran

Námi pořádný závod se stal účastí 138 koloběžkářů největším závodem v historii české Rollo ligy. Více


....................................................

Závod o Krále Českého lesa

Druhý ročník závodu nedaleko Tachova. Několik desítek koloběžkářů si nenechalo ujít jízdu neobydlenou krajinou. Více

....................................................

2 etapy Tour de France na koloběžce

Doprovodili jsme tým Kickfrance na nejdelší etapě z Francouzského Givors na horu Mont Ventoux. Více

....................................................

4. závod Bez pedálů

Noční závod na 25 km na zabezpečené trati. Zážitek pro všechny zúčastnné jako hrom. Více

....................................................

3. závod Bez pedálů

Plzeňská stopovačka, při které závodníci objevovali pro ně často neznámá místa Více

....................................................

2. závod Bez pedálů

Šumavský sjezd - 14 km dlouhý sjezd dal zabrat všem bez vyjímky. Více

....................................................

1. závod Bez pedálů

Kolem světa se uskutečnil ve Františkových Lázních. Více

....................................................

Tour po Čechách

Velikonoční víkend 2013 plný koloběhu. 450 km za tři dny. Více


....................................................

Jak se vyrábí koloběžky KOSTKA

Pojďte se námi podívat do továrny na koloběžky KOSTKA prostřednictvím našeho fotoaparátu. Více

....................................................

210 km z Aše na Pražský hrad

210 km za 18 hodin při teplotách hluboko pod nulou. Více na našem blogu

....................................................

4.12.2012. Články, reportáže ze závodů a dalších koloběžkových akcích najdete nově na našem novém blogu KOLOBĚHsport, nebo na Facebooku


....................................................

Dalších 119km, tentokrát z Prahy do Plzně

po Panevropské cyklostezce. Trasa, kterou můžem doporučit každému dálkovému koloběžkáři. Více


....................................................

140 km z Plzně na Křivoklát a Karlštejn

jsme ujeli během krásného podzimního dne. Že i taková zdálenost není na koloběžce nedosažitelná si můžete přečíst v naší reportáži. Více


....................................................

SOUTĚŽ

Pošlete nám zajímavou fotografii s vaší koloběžkou.

Fotografie zveřeníme a nejlepší odměníme.


....................................................

S koloběžkou do 16.patra

Během závodu RUN-UP, běhu do schodů v Plzni, vyběhl Milan Vřešťál do 16. patra i s koloběžkou a nechal za sebou několik svých soupeřů. Více

....................................................

500 mil na koloběžce

....................................................

Testování Lehokol

26. a 27. května jsme uspořádali testování lehokol a lehotříkolek výrobce AZUB. Kdo přišel, odnesl si nezapomenutelné zážitky z jízdy na těchto nádherných strojích. Více


....................................................

Závod na 24 hodin s rekordní účastí

Na 4. ročníku koloběžkové 24 hodinovky tekly pot i krev. Všichni účastníci si ale odvezli fantastické zážitky. Více o závodě se dočtete zde

....................................................

24 hodin s koloběžkami

Koloběžkový závod týmů na 24 hodin, který je často označován jako nejdrsnější v ČR bude odstartován už v pátek 18.5. v 18:00. Nenechte si ujít Více

....................................................

 


1000 MILES ADVENTURE

Mých 500 mil na koloběžce

1000miles Adventure Honzy Kopky je závod, ale je to především velká dobrodružná cesta Českou a Slovenskou krajinou, kam by jste se pravděpodobně dobrovolně nikdy nevydali, hromada zážitků, které by jste za jiných okolností nenasbírali a především jedinečná příležitost k poznání sebe samého.

O existenci závodu jsem se dozvěděl až po skončení prvního ročníku a od prvního okamžiku mi bylo jasné, že to je to, co prostě musím zažít. Jak jinak než na koloběžce.

Registrace byla spuštěna o půlnoci 1.1.1012 a už za 50 minut byla startovní listina pro 100 závodníků plná. Registroval jsem se asi jako 138. a v průběhu několika měsíců jsem se postupně dostal až na 128. místo v pořadí. Když už jsem si myslel, že se do starovního pole nedostanu, nabídl mi organizátor 3 týdny před startem možnost startovat za tým ISOMA. Základní potřebnou výbavu jsem měl, koloběžku, se kterou jsem chtěl jet, taky. Nebylo co řešit. Zbývalo mi jen pořídit pár drobností.

TV REPORTÁŽ NA TV NOVA v Magazínu Víkend 11.9.2012

TV REPORTÁŽ NA ČT4 31.8.2012

Závod mýma očima a mým tělem den po dni

Do závodu jsem se ze soudnosti přihlásil ke zdolání poloviční vzdálenosti 500mil a dobře jsem udělal. 823 km, které jsem ujel a ušel během 9 dní, 6 hodin a 36 minut mi dalo zabrat i tak. Vždyť pouze asi 50-60km vedlo po asfaltu a to jen proto, že se organizátorům prostě nepodařilo asfalt obejít. „Zbytek“ trasy vedl z poloviny po cestách plných kamení a kořenů, z poloviny díky deštivému počasí blátem a kalužemi. Abych nebyl kritikem, našlo se i několik desítek kilometrů zpevněných cest, kde jsem si mohl připadat jako plnohodnotný koloběžec.

Závodu jsem se zúčastnil proto, že mě od jakživa lákají výzvy, kdy si může člověk sáhnout na dno svých fyzických a psychyckých sil. Kromě toho, že jsem poznal kus nádherné země, kudy trasa vedla, prožil jsem i neuvěřitelně dobrodružnou cestu při překonávání a poznávání sebe vůbec. Své bezprostřední pocity a zážitky jsem průběžně zasílal a byly zveřejněny na stránkách Běžecké školy Miloše Škorpila. Deník si můžete přečíst dále,  nebo na stránkách www.bezeckaskola.cz, kde je celý tento deník i s Milošovými komentáři. Přiznávám, že bez tohoto ultraběžeckého šamana, který je mimo jiné i trenérem naší olympijské reprezentantky, maratonské běžkyně Ivany Sekyrové, bych trpěl jak burlaci na Volze. Dokázal mi vždycky poradit a provést všemi nesnázemi, které mi tělo stavělo do cesty.

Den první

Na start závodu jsem moc těšil a to jsem ani netušil, jaké překvapení mě tu čeká. Zdeněk Dančo, který s námi běžel Poutní ultramarathon, se přichomýtl mezi závodníky, nastavil mi deštník a podržel koloběžku. Cítil jsem se jako závodník F1.

Po odstartování ve 14:00 se celý peloton, vedený stařičkým veteránem TATRA, vydal směrem k Trojmezí, nejzápadnějšímu místu ČR, kde pak proběhl ostrý start. Honza Kopka nám na startu oznámil, že je to proto, abychom se měli čas dostatečně prohlédnout. Možná se prý s těmi nejrychlejšími už nepotkáme :-). Měl sice pravdu, ale na poznávání při tom stejně moc času nebylo.

Na cestě k nejzápadnějšímu místu ČR mě čekalo další nečekané překvapení! U Trojmezí čekali další kamarádi : Miloš Škorpil se svou Danou - Běžecká škola, kteří mě přijeli na start povzbudit.

Celý den pršelo a podle toho vypadaly i lesní cesty, které byly samé bláto. Moje představa byla dojet do Kraslic (asi 80km), ale nakonec jsem skončil 10km před nimi ve vesnici Kámen. Tam se mi podařilo spolu s dalším závodníkem, který mě v lese dojel, najít prázdný seník a tím asi i jediné suché místo v okolí. Ten den jsem ujel za 8 hodin 65 km. To vypadalo na slušný začátek. Můj původní plán byl 120-130km/den, což by mohlo vyjít.

Den druhý

Ráno jsme se probudili v 5 hodin a už půl 6 jsme se vydali na cestu. Nádherný opar v údolí kolem Krušných hor sliboval hezký den a z větší části takový doopravdy byl. Myslím tím samozřejmě a výhradně počasí.

Po 10km jsme dojeli do Kraslic, kde jsme vzali útokem nejdřív pekárnu, pak Zapoměnku kvůli pití a pak i cukrárnu, kde jsme se nadopovali kafem. Sešlo se nás tam celkem 6. Trasa byla sice samý skopec a dokopec, ale jelo se mi dobře a kilometry ubíhaly. Za ten den jich bylo celkem 107 a původní plány na denní nájezd jsem začal přehodnocovat. 100km/den by mohlo stačit.

Kolem potoka Rotava vede nádherná, asi 10km dlouhá stezka. I když byla kamenitá, jízda krásným údolím mě moc bavila. To jsem ale ještě netušil, co bude následovat. Malá lekce na téma "Žádný kilometr není zadarmo". Následovalo stoupání s popadanými stromy. Zdolat pětikilometrový úsek mi trvalo asi 2 hodiny, než jsem se z toho vymotal. Na konci toho všeho bylo asi 20% klesání. Noha na stupátku přitom byla 20 cm v bahně. Prostě bahenní lázně. To bylo asi pro zahřátí.

Když se pak dalo zase trochu jet, nějaká moucha se mi vydělala na displej navigace tak šikovně, že trefila nejen barvu, kterou se mi zobrazuje trasa, ale i křižovatku, takže jsem chvíli uháněl po muší stopě. Naštěstí jsem zákeřnost odhalil asi po 30-ti metrech.

Trasa pokračovala dál až na Klínovec podle hesla: „Proč jet po hnusné cestě (kořeny, balvany), když můžeme jet po ještě hnusnější (díry, pařezy, padlé stromy) – a to vedlo souběžně ke stejné asfaltce!

Těšil jsem se do Kovářské, protože jsem tam strávil celé dětství i s obdobím střední školy. Je to "jen 7km" jenže ne po trase 1000 miles Adventure. Poté to trvalo skoro 2 hodiny i s kotrmelcem, když celé přední 26" kolo koloběžky zmizelo v díře, zarostlé travou. Obešlo se to bez zranění. Dal jsem si pozdní oběd a mířil na Horu Sv. Šebestiána. Než jsem tam dojel, začaly se dít na nebi neuvěřitelné věci. Byl jsem už v městečku, když začalo poprchávat a protože jsem chtěl mít projetou trasu kolem větrných elektráren, nespěchal jsem se chovat. Průtrž mračen přišla až u nich a já byl během půl minuty promoklý až na kost. Hromy, blesky a přemýšlel jsem o to, jak významným hromosvodem může být moje ocelová koloběžka v porovnání s větrníky. Asi nic moc a do smíchu mi nebylo. Málem jsem ohluchnul od rány, která mi práskla někde nad hlavou. Nebe šněrují blesky o síle telegrafních sloupů. Místo polní cesty potok vody. Byly to pro mě 2 km strachu, ale když jsem v Hoře našel penzion a v hospodě 3 závodníky, bylo hned dobře. Ze mě stekl asi tak kýbl vody. Naštěstí hostinská nic nenamítala. Měla na dnešní noc všechny pokoje prodané :-)

Den třetí

Nepotřebuju budík, abych se sám vzbudil před pátou hodinou. Asi to bude tím závodním elánem.

Snídám u benzínky a mířím na Cínovec. Krušné hory v téhle části mají jednu výhodu. Lesy jsou tu buď žádné, nebo málo prostupné. Takže i když je cesta špatná, jede se po cestě a žádná překvapení. Prvních 25km uteklo rychle.

Déšt se střídal se sluníčkem a jak se potkávám s cyklisty, vyprávíme si, kde kdo strávil minulou bouřlivou noc.

Na Modravě si dávám oběd v malé hospůdce na zahrádce, plné slepic a vydávám se dál ve chvíli, kdy se blíží další mraky a hustý déšt. Hostinský mi radí, že jestli potřebuju rychle na Cínovec, je to po silnici asi 30 minut. Vysvětluju mu, že já musím ject podle navigace tou horší, ale zato delší cestou a vyrážím. Na Cínovci málem míjím povinný neoficiální check point u Karla Fialy, který se stal legendou v prvního ročníku. Jak? Dozvěděl se o závodu, jehož trasa vedla kolem jeho domu. V přímém přenosu na stránkách 1000miles.cz sledoval, jak si který závodník stojí a počíhal si na něj, aby ho pohostil. Když mu pak Honza Kopka děkoval za zázemí, které závodníkům poskytnul, odpověděl "Jakápak pomoc, já je jenom ožral".

Snad každý závodník včetně mě se na Cínovec těšil, že si s Karlem podá ruku. Bohužel jsem neměl to štěstí, abych ho poznal. Karel zemřel několik dnů před stratem závodu. Na nás už nepočkal.

Blížím se k Sněžníku a dojíždí mě dva cyklisti -Pavel s Vlastou. Asi kilometr pod vrcholem hledáme suché místo na přespání a nakonec končíme v autobusové zastávce proti hotelu ještě s dalším chlapíkem. Dáváme si tam pivo a utopence, jediné, co nám byl kuchař ochotný ještě dát na talíř.

Číšník byl hovorný a zajímá se o naše putování. K tomu přidává pár historek se závodníky, kteří tam byli den nebo 2 před námi.

"Přijela sem první dvojice, jeden mladej, druhej kolem čtyřicítky. Mladej skelný voči. Ptám se: „Co si dáte?" Mladej vůbec nekomunikoval, tak mu starej objednal kolu s tím, že: „Ono je to jedno, co mu dáte, on už stejně dlouho nevydrží“.

Hodinu po nich přijeli takový tři mladý draci. Bylo zřejmé, že stíhají vedoucí dvojici. Jeden z nich už byl úplně mimo. Ptám se ho: „Co si dáte?" Nic. Opakuju svou otázku, mladej jen sedí a spí s otevřenýma očima. Tak to zkouším jinak: „Dáte si desítku, dvanáctku nebo nealko?“. Zase nic. Tak mu říkám: „Budu se ptát znovu a vy jen kývněte, až řeknu to správné slovo: „Desítku?“, žádná reakce. „Dvanáctku?“, konečně kývnul hlavou.

Pak se ho ptám, jestli si dá polívku a jakou. Situace se opakuje. Nakonec stejným způsobem jako u piva se domlouváme na gulášovce. Jo, jsou to cvoci, ale aspoň vědí, co chtějí."

Nevím, co je na tom pravdy, ale poslouchalo se to hezky.

Dopijem a jdeme spát.

Den čtvrtý

Ráno jsem vyjížděl ze zastávky před půl sedmou jako první s tím, že mě spolunocležníci doženou, nebo se sejdeme v Hřensku na snídani. Vždyť je to ze Sněžníku "jenom kousek“. Ten kousek se ale proměnil ve 3 a půl hodiny dřiny nalačno. Na vrchol Sněžníku to šlo dobře, ale dolů to bylo po dlouhých kamenných schodech, takže jsem koloběžku víc nesl než tlačil. Nemělo to být  obráceně?

Když jsem se po 28 km  nekonečné lesní cestě po vrstevnici objevil v Hřensku a  převezl se přívozem, měly už hospody uvařeno. Naporoučel jsem si colu, polévku, obloženou mísu, colu, kafe a colu. Teprve pak jsem začal znovu fungovat.

Vyrazil jsem dál směrem ke  Šluknovskému výběžku. Po silnici k Pravčické bráně kráčela už spousta turistů. Jeden mě oslovil a zeptal se, jestli jsem náhodou nebyl včera na Cínovci. Měl radost, že mě podle koloběžky poznal. Následovala nedobrovolná horolezecká vložka, když jsem zjistil, že jedu podle GPS sice správným směrem, ale měl jsem být asi na souběžné lesní cestě asi 60 m nad silnicí. Utěšuji se tím, že jsem podle uválené trávy u silnice nebyl jediný.

Pro projíždějícího turistu to byl asi šok, když před ním z ničeho nic přistála hozená koloběžka a pak teprve jsem vylezl já jako zaměstnanec kanalizací. Na té stezce mě dohnali spolunocležníci Pavel a Vlasta. Od té chvíle jedeme spolu. Žvaníme a polykáme kilometry. Karty jsou asi rozdané, protože kromě Jardy (další ze zastávky na Sněžníku) jsme nikoho ze závodníků nepotkali. Jarda, když vidí u hospody koloběžku, ani nezastaví a peláší dál. Moje koloběžka ho asi děsně vytáčí:-).

Urazili jsme celkem 95 km a zastavili se před Nordkapem, před úsekem, ze kterého bychom do tmy nevylezli. Pavel s Vlastou tady byli prý v květnu a 12 km jim  trvalo půl dne. Vyspíme se a ráno se do toho pustíme.

Ještě než usnu, přemýšlím o srnce, která mě dopoledne v lese špehovala. Asi nechápala, co jsem to za hopsající živočišný druh. Napadlo mě podle jejího výrazu, že se odebere dobrovolně vyhynout, protože příroda už vymyslela náhradu. Pokud ji potkáte, vysvětlete jí, o co tady jde. Já neměl na vysvětlování čas. Děkuji:).

Den pátý

Probudím se ve 4 hodiny a ne a ne zabrat. Čekám do pěti a zkouším se zahřát dýcháním do spacáku. Pavel s Vlastou ještě pospávají a tak vyrážím k Nordkapu sám. Však mě doženou.

Hlemýždím tempem se prodírám od patníku k patníku přez kameny a kořeny. Byly z toho nakonec 3 a půl hodiny s hladovým břichem.

Neodolám nápisu "podpora 1000 mil" který visí na stromě a vydávám se k Webrově chatě. Osazenstvo neskrývá radost, že vidí koloběžku, ověnčenou nákladem a zvou mě ke stolu na pivo a polívku. "Pan Webr" (jmenuje se ve skutečnosti jinak) mi nabízí kafe. Co prý mám radši. Turka, rozpustný, nebo překapávanou. To mě u té dřevěné boudy dost překvapilo, tak si prosím presso. Se zamhouřenými oky mě Pan Webr sráží zpátky na zem slovy "Hele, seš FAKT vostrej, ale presso nemám" Zklamaný beru turka, ale povedl se mu.

Vyrážím dál a po půl hodině se dostavuje krize. Nohy ztuhly a nechtěly dál. Beru si Magneslife a lehám si v kopci hlavou dolů. Usínám asi na 20 minut. Takhle se neznám. Pomohlo to a libuju si, jak jsem si poradil. Za dalších 5 km dojíždím k hospodě, kde sedí Vlasta s Pavlem. Asi mě předjeli, když jsem byl ve Webrovce. Hostinská mě vítá slovy: „Tak to jste vy, ten s tou koloběžkou?" Má pověst mě předchází, protože to nebylo poprvé. Krátký oběd a jedeme dál (já a koloběžka). Dávám si oběd a vyrážím za Vlastou a Pavlem, kteří už byli na cestě. Dnešní plánovaný cíl CP1. Asi po půl hodině mě dohání další krize!

Mnohokrát silnější. Tělo celé ztuhlo a začalo se krčit jak v křeči. Do očí se mi derou slzy, zrychluje se dech, cítím, že jsem psychicky na dně. Ne, není to pocit, že končím, hlava chce jet a poroučí svalům, ať pracují dál. Návaly endorfinu, jaké jsem v životě nezažil, mě skolily na zem, a to doslova. Volám Milošovi Škorpilovi a popisuju mu, co se se mnou děje. Jako ultramatathonec si tím už určitě prošel a ví, co dělat. Protože umí dát věcem i duchovní rozměr, vysvětlil mi, že se právě v tomto okamžiku vyplavují všechny nahromaděné úzkosti, křivdy a trápení. Mám se tomu poddat a „užít" si to. „Užíval" jsem si to v návalech asi hodinu a půl. Mezitím jsem šlapal jako čerstvý běžec po startu a zase znovu zastavoval, aby to mohlo všechno ven. Vyčerpalo mě to natolik, že jsem to nějakou setrvačností  dotlačil na 68 km a ubytoval se v penzionu. CP1 jsem nechal daleko...před sebou. Bylo mi to jedno.

Den šestý

Nikdy jsem tak dlouhou fyzickou zátěž nepodstoupil. Tělo je ztuhlý, ale bez jakéhokoliv pocitu bolesti. Vyrážím a prvních 10 km se musím krotit, abych nepřepálil. Jede a jde se mi fantasticky. Ta včerejší očista mi snad vyměnila všechny svaly za nové.


Dojíždí mě Tomáš Vávra, který byl se mnou v penzionu a jedeme a šplháme spolu. Na trase je podle nás regulérní horolezecký výstup na Kohoutí vrch před Hrádkem nad Nisou. Nadávám na traséra a vysvětluju Tomášovi svoji teorii o tom, že si to nějaký crossařský prase sjelo z kopce a my že musíme nést stroje na hrbu. Tom mi k mému úžasu říká, že podle jeho GPSky jel traser ve stejném směru a už měl v tu chvíli 12 km náskok. Tyhle lidi by neměli najímat. Na tuhle cestu bych svoji rodinu na nedělní výlet nevzal. Ale na druhou stranu, ty panoramata...


Nemůžu odolat a zapisuju sebe, Toma a koloběžku do vrcholové knihy

a zahajujeme sestup.

Následuje průjezd Hrádkem nad Nisou, směr Albrechtice. Dlouhá stoupání mě odrovnala, takže když jsem v půl jedné po 48 km (rychleji to prostě nešlo) přijel na první kontrolní bod CP1, musel jsem poprosit o chvíli, abych se vzpamatoval. Ranní vitalita zůstala někde na trati, ale vracet se mi pro ni nechce. Nacpal jsem se banány, pivem, kofolou a tatrankou. Nic moc kombinace, ale co na tom. Mám za sebou 470 km.

Plánovaná hodinová pauza se protáhla na hodinu a půl.

Vyjíždím a po 10 km mám výpadek. Sluníčko praží, tak se v Hejnicích u Obřího sudu stavím na pivo a doplnění hydrovaku. Byl jsem v tu chvíli jediný host. Číšnice kouká jak jsem schvácený a laškovně na mě mrkla "Byl jste si zajezdit?"  (mylela tím některý z lesních singltreků). Odkývnul jsem. Byl jsem si zajezdit. Až potom jsem jí musel vysvětlit, že s ověšenou koloběžkou jsem si byl zajezdit trochu jinak. Lehl jsem si do stínu a hlavou se mi honí, že by nebylo špatné si odpočinout a pak jet v noci. Servírka mi nabízí, ať si schrupnu, že mě probudí. Nakonec po skoro dvou hodinách se probírám sám a odjíždím.

Hejnický singltrack jsem si s kolobkou užil v dobrém slova smyslu a hurá přes Polsko na Harachov. Tam mě odchytil kameraman s fotografy na čtyřkolkách, provázejí mě asi 7 km.

Dokumentace závodu. "Hele pojedeš Harachovem..... a v pozadí budou sjezdovky. A měli bychom pohnout, nebo nestihnem světlo...." Přijíždíme do Harachova, čtyřkolky křižují silnici, blesky  fotoaparátů a turisti zírazí, co že je to za celebritu. Povídám, že musím něco sníst, ale chlapům se to nelíbí, protože se rychle stmívá. Nakonec zastavujem u poslední hospody. "Za pět minut zavíráme" Objednávám si aspon Kofolu kvůli doplnění cukru a jedeme dál.

U Mumlavskýho vodopádu mě mí průvodci opouští už za tmy.


Hladový šlapu podél říčky na Dvoračky. Bouřka přišla rychle. Byl jsem hodinu ve stoupání za Harachovem. Schoval jsem se pod strom před přívaly studeného deště a cvičil prostná, abych se zahřál. Po hodině hromy a blesky odešly za kopec a já mohl za vydatného deště pokračovat. Před půlnocí jsem dorazil na Dvoračky a se souhlasem obsluhy si ustlal v přístřešku na lyže. Spal jsem jako dudek. Ten den jsem zvládl 106 km. Zítra mě čeká Výrovka.

Den sedmý

Spánek na betonu v lyžárně mi asi moc síly nepřidal. Vstávám opět brzo a sjíždím po sjezdovce do Špindlu.


Ne a ne se dostat na provozní teplotu. Tlačím koloběžku pozpátku, je to v tuhle chvíli pohodlnější. Mám 22 km a na stupátku jsem stál jen při ranním sjezdu. Sjezdovka byla  samý balvan a rychlost jízdy byla stejná jako při chůzi. Konečně asi 7 km pod Výrovkou otevřená restaurace, můžu se nasnídat. Dávám si na čas. Tak nějak do toho kopce nespěchám.


Výstup na Výrovku byl opravdu mor. Pěšky na výlet? Beze všeho. Ale tlačit při tom 30 kg dvoukolák (13 kg koloběžka a 16 kg bagáž a voda)… Z Výrovky 15 minutový sjezd a pak další stoupání na Malou Úpu a následně Velkou Úpu. Za celých dnešních 60 km jsem se normálně neodrazil a 90% času tlačil. Vzalo mi to náladu a hlavně všechny síly.

Před sebou mám asi 70 km Polskem bez mapového podkladu, jen čára trasy na šedivém pozadí. Jezdit s tím není problém, ale mohl bych mít problém najít nějaké spaní. Navíc na polské straně hřmí a nechtěl bych dopadnout jako včera, v bouřce. No nic, rozhodl jsem se pro malý restart. Našel jsem postel na Pomezní boudě.Vysuším všechno mokré.

Lehce se najím a jdu spát. Ráno vstanu, vyrazím po 4. hodině a pokořím ty polské hory.

Den osmý

Restart se vydařil. Probudil jsem se sám před čtvrtou ráno. Nedočkavě jsem vyhlížel sluneční paprsky. Před pátou vjíždím do Polska.

Cesty kamenité, nahoru, dolů, ale konečně si zase připadám jako koloběžec. Za 2 hodiny ale přišla rána. Česko-polská hraniční čára, cesta od patníku k patníku, samý kořen, bláto, balvan. Jestli jsem nadával na šluknovský Nord Cap, tak raději bych ho šel 3x tam i zpět, než tohle.

Zpitomělo mě to natolik, že když jsem přejížděl malou louku s potokem a v cestě byla asi 10 metrů dlouhá kaluž v rákosí, zastavil jsem před ní a přemýšlel asi půl minuty, kudy ji obejít. Stál jsem při tom po kotníky ve vodě. No nic. Řádil jsem tam celkem 3 hodiny a zdolal celkem 6 km.


Protože jsem vyjel bez vydatnější snídaně, v Petříkovicích na koupališti jsem to musel dohnat smažákem s hranolkami, nanukem a colou. Sice to není zrovna sportovní výživa, ale lepší než párky. Sluníčko hřálo, děti se koupaly a já usnul. Ta hodinka mi pomohla a já vyrazil na Adršpach. Po cestě krámek s neodolatelnou ledovou tříští. „Snad nejste ten, co jede 1000 mil na koloběžce?“ Už jsem si zvyknul.

Dlouhá stoupání střídají sjezdy. Tlačení a koloběhání. To je něco jiného, než si připadat, jako že tlačíte káru do sběrného dvora. V Adršpachu pivo, v Teplé nad Metují kafe, pak přišlo brutální stoupání do Broumovských stěn a já poprvé uplatňuji fullhand (koloběžku do jedné ruky a bagáž do druhé). Kupodivu to jde dobře, ale na Výrovku bych se tahle nedostal.

Stmývá se a já si na chvíli sedám pod velký listnáč, než přejde přehánka. Když dopršelo, vyrazil jsem s čelovkou do tmy s tím, že pojedu do umdlení. Ale byl jsem v Broumovských skalách a to znamená prudký sestup. Brzdy už jen přibržďují, ale z kopce vůbec nefungují. Asi po 2 km přijíždím k rozcestí a tam hoří oheň u krytého altánu, u kterého sedí tři táborníci.

Ptám se, jestli můžu zůstat. Prý, když jim nic neudělám, můžu. Do altánu se už nevejdu, tam usíná na hromadě 17 dětí a dospělí spí dneska venku. Nevadí, na další déšť to už nevypadá, a tak si rozestýlám a s pocitem bezpečí usínám. Zapomněl jsem jim poděkovat. Když jsem v 5 ráno startoval, všichni ještě spali.

Den devátý

Další polská etapa – a mě bolí koleno. A jako na potvoru – telefon je vybitý. Orientuji se jen podle čáry na černém pozadí GPS. Trasa sice náročná, ale na orientaci jednoduchá. U jednoho domku, kolem něhož projíždím, jsem poprosil o nabití telefonu. Zastrčím zástrčku, zapnu mobil a na displeji vyskakují smsky z mně neznámých čísel. Píšu Milošovi, zda náhodou nezveřejnil moje číslo:-). Za chvíli mi volá Miloš celý rozesmátý se slovy: „Copak, snad ti nechodí nějaké zprávy? Chodí, samé povzbudivé, a moc se omlouvám, jestli jsem někomu neodpověděl. Nestihl bych dojet do cíle.

Konzultuji ještě s Milošem, tím mužem, který pomáhá páchat zločin na mém těle, své bolavé koleno. Po konzultaci beru poprvé Brufen, mažu Koňskou mastí a měním způsob chůze a odrazu. Pomohlo to, a já stoupám z polské strany do Orlických hor. Nikde žádná osada a tak mi nezbývá, než pojídat borůvky. Na sladké energetické tyčinky se už nemůžu ani podívat. V 11 konečně hospoda. Můžu buď posnídat, nebo poobědvat. Za sebou mám 6 hodin dřiny na borůvkách. Musím se polepšit. Doháním tedy oboje a dá mi moc velkou práci, abych po MEGu zase neusnul. Obsluha byla ale velmi tolerantní.

Když kontroluji uchycení brašen před odjezdem, přijíždí další závodník, Aleš Melka. Za pár minut po něm další dva – Jarda Vojta a Honza Vlasák. Mají radost, že nejsem vymyšlený. Čtyři dny se mě pokoušejí dojet a všude jim jen říkají: „Jo, ten s koloběžkou, ten tu byl! Ale odjel před hodinou!" Nebo: „Ten s koloběžkou taky jeden ten závod?" Mám radost, že nejsem sám.

Kromě toho kolena jedu celý den na pohodu. Všímám si broučků, kytiček… je mi dobře. Tělo jede na nouzový režim, ale cítím se fajn. Vím, že ty poslední kilometry dám. Úsek přes orlické hřebeny je posetý bunkry. Protože se jedná o rezervaci, musí vést trasa jen po stezkách, které jsou jen asfaltové, nebo šotolina. Už zase koloběhám. Baví mě to a fotím. Šetřím síly.

Sjíždím z trasy a jedu do Rokytnice shánět nové brzdové destičky. Deset kilometrů zajížďky bylo zbytečných. Prodejna žádná a jediný servismen nemá sklad dílů, navíc tam prý nikdo s kotoučovýma nejezdí. Naštěstí jsem už dneska brzdy nepotřeboval. Jak mi napsal Vláďa Dančo: „Nejezdíš proto, abys brzdil!" Mí dnešní společníci mi pomohli prohodit brzdové obložení a věřím, že to zítra vydří. Těším se do cíle. Už je blízko.

Den desátý a cíl

Vyjíždíme po 6. hodině na posledních 95 km. Každý svým tempem, a protože je to do kopce a na lesní cestě, zůstávám pozadu. Asi po hodině dotlačím koloběžku na asfaltku v Petrovicích. Nerozumím tomu. Deset kilometrů po asfaltu a z kopce? Bez jediného odrazu?? Každých asi 500 m zastavuju a kontroluju GPS. Zmenšuju a zvětšuju měřítko, jestli jsem nepřehlédl odbočku. To přece není na týhle akci normální! Normální sice ne, ale jel jsem správně.

V Mladoticích zastavuju u otevřených potravin. Bez snídaně to dneska nedám. Snídám bez kafe, ale nevadí, ještě nejsem závislý. Od rána mi chodí podpůrné smsky, dělá mi to moc dobře, ale nestíhám na všechny odpovídat, nestihl bych za světla cíl. Nemám jedinou pochybnost, že dojedu.

Jak už jsem psal, žádný kilometr tu není zadarmo a v okolí Králíků je dost příležitostí splatit dluh. Buková hora, Jasan, Kralický sněžník, Smrk… všechno nahoru a dolů, většinou po hodně kamenitých cestách. Brzdy jsou na dobré slovo a tak si nestěžuju. Při tom drncání se kolobka aspoň nerozjede moc rychle a dokonce jí musím i pomoci odrazem.

Dlouhé kilometry žádná osada. Jsem sám, ale nevadí mi to, vždyť jedu do cíle. Při výstupu na Smrk potkávám dva chodce a ptám se, jestli je nahoře nějaká hospoda. Paní mi říká, že ne, ale že je tam studánka. Výborně, říkám já a paní ještě dodává, že je to ale „hodně vysoko“:-). Úplně náhodou mám cestu kolem, říkám si ale raději jenom pro sebe a musím se tomu zasmát. Copak by trať tohohle závodu mohla vést jinudy? U studánky doplňuju vodu a přidávám tři šumáky, které jsem koupil ráno. Mířím k hraniční čáře a to znovu znamená od patníku k patníku, cestou necestou.

Dopoledne mi Miloš volal, jak na tom jsem a já mu říkám, že nevím, co mě dneska čeká. „Kořeny, vole!“ vyhrknul na mě. A když jsem tam byl, musel jsem mu zavolat.“Vole, jsou tu!“ 29 km do cíle. Kořeny, bláto, nahoru, dolů. Neustále zastavuju a kontroluju GPSku. Kilometry neubíhají a já nadávám, že je snad rozbitá. Nebyla. Lopotil jsem se tam asi čtyři hodiny a za tu dobu dal jen asi 15 km. Kolenní vaz na prasknutí a ve finálu výstup po hromadě kamení na nejvyšší bod Smrku.

Volal mi Pavel s Vlastou, kde se flákám, že než dojedu, bude Vlasta opilá namol, a k tomu dodává, že z toho vrcholu je to do cíle pěknej sešup a co ty moje brzdy. No nazdar! Naštěstí se mi v těch kořenech přelomil blatník vejpůl a já ho musel vyrvat. Teď se to hodí a já můžu brzdit „na pekaře“ (podrážkou).

Fičák jak blázen a já jsem připravený kdykoli koloběžku za jízdy opustit, kdyby něco selhalo. Asi pět km před cílem vjíždím na asfaltku. Připadá mi, že tak rychle jsem nikdy nejel. Cílový oblouk je vidět od silnice a Pavel mě už vyhlíží. Ještě několika mocnými odrazy objíždím plot a vjíždím do cíle. Seskakuju, běžím. Koloběžka jede dál a já křičím, že ji nenávidím. Nevím proč, mám ji stejně rád.

**************************************************************************************************************

Kdyby měl někdo chuť vyrazit na tento závod, můžou se mu hodit moje zkušenosti.

Na cestu jsem se vydal s touto výbavou.

Koloběžka MIBO UNIVERS FULL s odpruženou vidlicí, uzamykatelnou v libovolné poloze.

Nosič Arzenal pro uchycení na odpruženou vidlici.

Brašny Ortlieb Back-Roller kvůli možnosti většího objemu, ale stačily by i menší Front-Roller

Řídítková brašna Ultimate 5

Batoh Colleman s hydrovakem na 2,5l

Navigaci Garmin DAKOTA 20

 

Před závodem jsem v rámci testování na koloběžce MIBO UNIVERS ujel více než 300km. Z části po asfaltu, ale více než 200km ve středně těžkém terénu, kde se s ní dají dělat opravdu divy. To jsem ale netušil, že terén v závodě 1000 miles nebude středně těžký, ale extrémně těžký a často nebyl sjízdný ani pro crossaře s koly.

K jízdě na koloběžce v terénu musím ještě dodat, že ji mám hrozně rád a po polykání kilometrů na zpevněných cestách je to skvělý způsob, jak si vyčistit hlavu a opustit stereotyp dlouhých cest. Však si to vyzkoušejte sami. Koloběžku Vám klidně půjčím :-).

************************************************************************************************************

Hodnocení výbavy

Koloběžka

Pro závod jsem si nemohl zvolit podle mě vhodnější koloběžku. I když může někomu připadat zbytečně těžká (12,5kg), její hmotnost byla podložena vynikajícím tuhým rámem, který mi spolu s odpruženou vidlicí umožnil naprostý pocit jistoty při sjezdech kamených strání, sjezdovek a lesních cest, plných bláta, kořenů a kamenů. Kolobka musela odolat opravdu hodně velkým ranám při nájezdech na kameny a odnesl to pouze lak na spodní straně stupátka, které se chovalo díky svému zakřivení jako snowboardové prkno na skokanském můstku. Ani jednou mě koloběžka nevyhodila ze „sedla“ Vidlici jsem odemykal vlastně jen při sjezdech, aby polykala těžký terén a odtlumila tvrdé nárazy od předního 26“ kola.

Koloběžka je už od výrobce vybavena hydraulickými kotoučovými brzdami Shimano Deore. Původně jsem chtěl kvůli dostupnosti dát přednost V-breakům, ale jsem rád, že jsem to neudělal. I když na své silniční koloběžce jezdím pouze s V-breakama, na téhle trati bych asi přišel bez kotoučovek ovládaných hydraulickými pákami o ruce. Pro terénní jízdu už o žádných jiných uvažovat ani nemůžu.

Koloběka byla v předu osazena pláštěm KENDA K-Shield se zesílenou vložkou proti průrazu. Vzadu pak plášt Schwalbe Big Apple o rozměru 16“. Koloběžka má dnes najeto přez 1100km bez jediného defektu. Jediným servisním zásahem bylo, že na posledních 100km závodu bylo nutné prohodit brzdové destičky mezi přední a zadní brzdou. Bláto, které bylo všudypřítomné, fungovalo jako brusná pasta a ta poslala destičky do záhuby. Protože se mi ale nepodařilo sehnat nové, nezbývalo nic jiného. Naštěstí úsporným způsobem jízdy po záměně mi desky vydržely i poslední etapu. Další sjezdovku bych ale raději vedl koloběžku vedle sebe.

V náročném terénu došlo k uvolnění středového uložení zadního kola. Díky vůli pronikla do ložiska voda a nečistoty. Během závodu se třese všechno a vůle v náboji jsem si nemohl všimnout. Až doma jsem tedy zjistil, že je ložisko poškozené. Vyměnit ho nebyl problém a tak můžu s koloběžkou ihned vyrazit na dalších 1000 km.

 

Nosič

Během závodu jsem slyšel spoustu nadávek na prasklé nosiče a na jejich dodavatele-firmu Arzenal. Slyšel jsem ale také jeden objektivní názor , se kterým musím souhlasit. Pro terén závodu 1000 miles se prostě nosiče nevyrábí. Ten můj nosič (model 205) vydržel a pokud pojedu příští rok, budu s ním počítat.

 

Brašny

Do závodu jsem si díky dobré spolupráci s firmou AZUB zvolil vodotěsné brašny Ortlieb. Původně jsem si připravil kombinaci brašen na zadní cyklistický nosič. 1 pár brašen Back-Roller, které se zavěšují do stran a brašnu Rack-Pack, která se ukládá na horní část nosiče. Back-Roller jsem tedy zavěsil na přední nosič a jejich objem byl tak velký, že jakákoli další brašna sváděla ke zbytečnému navyšování nákladu. I tak jsem toho vezl víc, než bylo opravdu nutné, ale to dopředu člověk nikdy neví. Kromě toho jsem měl ještě řídítkovou brašnu Ortlieb Ultimate 5, ale o té až později.

Díky nastavitelným úchytům brašen jsem je mohl posunout hodně dopředu a tak po zavěšení vůbec nepřekáželi při odrazu ani jinak mě neomezovali v pohybu. Měl jsem strach, že nevydrží plastové úchyty brašen a měl jsem dojem, že prostě musí prasknout. Přeci jen musely odolat milionu otřesů. Pro ten případ jsem si připravil i náhradní plán uchycení. Zbytečně. Přesvědčili mě, že když vydržely tohle, můžu je vzít kamkoli na světě. Navíc často jsem díky kličkování po lesních cestách drhnul brašnou o kameny, nebo se napíchl na větev. Tvůrce brašen Ortlieb se prý inspiroval lodními vaky. Jaký ale použil materiál je pro mě nepochopitelné. Na brašnách není ani jedna díra.

Jednoduchý systém rolovacího uzávěru nepustil jedinou kapku vody a to i přesto, že jsem se několikrát s koloběžkou válel v blátě, jezdil v bouřce, kdy na vás prší, jako když lejou vodu z kýblu.

Mokré a špinavé bylo jen to, co jsem měl na sobě.

Při tom vše, co tyhle brašny vydrží, stačí chytnout prstem za poutko, zatáhnout a brašnu si odnést během jedné vteřiny.

 

Řídítková bašna

Další brašnu, kterou jsem použil, byla řídítková brašna Ortlieb Ultimate 5, kde jsem převážel všechny drobnosti, které je lepší mít po ruce. Nářadí, pumpičku, čelovku, lékárničku, mapy, baterie, nůž, doklady, peníze, foták, energetické tyčinky.... bylo těch drobností tolik, že bych je ani nevyjmenoval. Prostor byl skoro nevyčerpatelný a to i díky vypouklému víku. V průběhu závodu jsem tam postupně přesouval i další věci, které před tím byly v postranních brašnách. Přestože víko je po uzavření zajištěné jen dvěma cvoky, všechno zůstalo přes veškeré bouřky a přeháňky suché a to i přes pár kotrmelců, které jsem po zapíchnutí do bláta s koloběžkou prožil. Brašna zůstala uzavřená a vše zůstalo ,kde má být.

Nemůžu srovnávat s brašnami jiných značek, protože jsem nikdy dříve brašny nepotřeboval, ale určitě to znáte. Když se něco osvědčí, není důvod měnit. A mě se osvědčily.

Co se osvědčilo:

jak vyplývá z mého popisu, měl jsem při výběru štěstí. Buď jsem trefil do černého, nebo jsem si nechal dobře doporučit. Na příští ročník se vydám se stejnou výbavou, pouze místo postranních brašen Back-Roller zvolím brašny Front-Roller. Jsou předurčené pro umístění na přední kolo. Jsou menší a nepůsobí tak giganticky. Jejich objem je pro potřebnou výbavu dostačující.

*************************************************************************************************************

Jak jsem se připravoval

30.6.

Všechno je zabalené a připravené. Zadní nosič jsem nakonec nepoužil a všechno se vešlo do dvou postranních brašen a řídítkové brašny. To co je na fotografiích ve finále váží komplet 30kg. 16kg je náklad včetně brašen a hydrovaku se dvěma litry vody, který budu mít na zádech.

Pokud budete chtít vědět co se na trati děje, sledujte přímý přenos na stránkách www.1000miles.cz, nebo na www.bezeckaskola.cz


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

27.6.

Tento deník jsem několik dlouhých dnů nepsal, protože jsem se zúčastnil Poutního ultramarathonu Via Porta.

Několik lidí se mě ptalo jak jsem se připravoval na 1000 mil fyzicky a kolik že jsem to už na koloběžce najezdil. Asi bych měl na tyto otázky odpovědět a tak tedy píšu.

Nejvíce času věnuju běžeckému tréningu na dlouhé tratě. Půlmarathony a marathony jsou mým cílem. Neběhám rekordní časy a ani nejsem urputný sběratel „čárek za kus“. Tolik času zase nemám :-). Ale 3 marathony a jeden půlmarathon jsem už letos běžel. Vytrvalost je přenositelná a tak natrénovanou fyzičku využiju i na koloběžce. Kromě běžeckého tréningu samozřejmě jezdím i na koloběžce a trasu delší než 100km jesm letos jel 3x. Jinak většinou do 100km týdně, pokud nasčítám cesty do práce a z práce domů, která je samozřejmě delší :-) a trochu se náááááhne. K tomu popojíždění ve městě a když se zadaří i nějaký 20-30km výlet.

Je to málo, nebo hodně? Na Ultarmarathonu, kde jsem střídal běh a koloběžku v terénu, který si dovoluji náročností přirovnat k náročnosti terénu 1000 mil jsem se cítil dobře. Únava svalů se mi samozřejmě nevyhnula. 355 km za pět dnů běhu a koloběhu dá přeci zabrat a denně jsme urazily 70-96km.

Koloběžku jsem díky Via Porta dobře otestoval a bez jediné závady zvládla i jízdu korytem potoka. Je to moc dobrá volba.

Týden před startem tedy odpočívám, regeneruju a hlavně se vykrmuju. Nejlepší konzerva je přeci ta, kterou si neseme na břiše.

Rád bych se dostal na metu 1000 km, kdy se překračují hranice se Slovenskem. Dokážu to? Tady přeci nejde jen o to kolik má člověk natrénováno. Uvidím. Strat je už za 4 dny.



NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

13.6.

V úterý tento týden jsem dostal všechny objednané nosiče, a tak jsem začal experimentovat s jejich uchycením a přípravou zavazadlového prostoru.

Na přední kolo jsem objednal nosič od Sportarsenalu, typ 204.  Na webu jsem se dočetl o problémech s jejich uchycením na odpruženou vidlici a nutností výroby jakýchsi silonových podložek. Buďto Sportarsenal mě neznámý problém vyřešil, nebo je to dané typem vidlice, ale na třetí pokus se mi podařilo nosiče uchytit správně. Nerad čtu ke své škodě návody a tak až napotřetí jsem pochopil, že v balení je více komponentů, než ve skutečnosti potřebuju. Nosič je univerzální a je potřeba vybrat komponenty podle šířky vidlice. Tak snad pro příště.

Místa není nikdy dost a tak ve snaze zajistit si místo pro zavazadla jsem se v březnu domlouval s Mibem na nosiči nad zadní kolo. To jsem ještě  netušil, že Břeťa Michálek pro svou koloběžku Mibo Univers a Mibo Geroy (mají od roku 2012 stejný rám) měl už nosič nad zadní kolo vymyšlené. Nosič je bytelný, čistě a fortelně vyvedený a šířka přiměřená. Pokud tedy náklad do stran nepřečuhuje. Prostě tak jak to u Miba umí. Dokonce si myslím, že Univerzu i sluší. Tajně ale doufám, že ho pro závod nebudu potřebovat. Proč?


Nosič je sám o sobě docela těžký i když při jízdě vyšší váha kupodivu nevadí ani v terénu. Spíš se obávám častého přenášení přez polomy a neprůjezdná místa, kde prokleju každý zbytečný deko váhy na víc. Budu muset více času investovat do výběru vybavení a pokusím se vše nacpat raději do předních brašen.

Cestovatelé s expedičními koly a lehokoly jsou na webu k vidění. Ale koloběžek moc neuvidíte, tak tady jedna na ukázku.

Odedneška jezdím na Univerzu jen s brašnami a pokud mě v Plzni a okolí potkáte, nezbláznil jsem se, to jen testuju, jak se naložená koloběžka chová.


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

VÝBAVA

9.6.2012

Koloběžka

S koloběžkou jsem měl jasno ještě než jsem vyplnil přihlášku. Volba padla na MIBO UNIVERS FULL. V terénu, po kterém závod vede určitě ocením odpruženou vidlici, uzamykatelnou v libovolné poloze. To nejdůležitější vlastně je možnost uzamžení v nejnižší poloze pro jízdu na zpevněném povrchu a odpružení při terénních sjezdech. Na děravé lesní cestě má odpružená vidlice taky něco do sebe. Jízda je v takovém případě díky výšce stupátka namáhavější, ale s pevnou vidlicí se takovým terénem koloběhat nedá.

Kotoučové brzdy, které jsou na tomto modelu dodávané standartně jsou podle některých názorů u koloběžky zbytečný přepich, ale v blátě a mokru jsem nepoznal lepší brzdný účinek a při sjezdech z hor se určitě hodit budou. Nemůžu si přeci pořád připomínat, že se na Výrovku v Krkonošíkch třeba ani nedostanu. No ne?

Kola jsou osazená náboji s průmyslovými ložisky Novatec a plášti Kenda K Shield na předním a Schwalbe Big Apple na zadním. Že se do nich dá zapíchnout napínáček, aniž by došlo k defektu jsem si vyzkoušel nedobrovolně minulý týden.

Uvažuju ještě o jedné koloběžce a sice přestavěném modelu KOSTKA TOUR SPEED s prodlouženým rámem, osazenou odpruženou a uzamykatelnou vidlicí. Brzdy kalsické V Breaky. Zkusit bych jí chtěl hlavně kvůli předpokládané nižší váze. Univers sám o sobě váží 12,5 kg. taková váha při odrazech ani nevadí. Dokonce má pak kolobka větší setrvačnost a nerovnosti terénu lépe pohltí. Vyšší váha ale bude vadit při přenášení a brodění a při představě 1600 km toho budu mít asi víc než dost.

Kostku mám dostat v příštím týdnu a jsem na ní moc zvědavý. Pravdou ale je, že v terénu jsem si už na UNIVERS zvyknul a bojím se, že nebudu mít na odzkoušení Kostky moc času.


Brašny

Tady to bylo pro mě hned jasné. Příklady táhnou a protože již nějakou dobu znám a obchoduju s firmou AZUB Aleše Zemánka, která kromě výroby lehokol distribuuje úžasné vodotěsné brašny Ortlieb, nechal jsem se inspirovat. Brašny mám již k dispozici a zbývá jen vymyslet, jak a kam je na koloběžku umístit. Resp. vymyšlené už to je, jen čekám na ty správné nosiče. V příštím týdnu bude tedy vše pohromadě a začne balení.

Navigace

Tady plavu v neznámých vodách a tak jsem dal na diskuse ve všelijakých forech. Nakonec stejně jako u auta je rozhodující volant a 4 kola, usoudil jsem že nepotřebuji kupovat tu nejúžasnější navigaci na trhu. Pořídil jsem Oregon Dakota 20. Proč Oregon? To vyplývá z webu závodu.


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgUznání imgIaP img24.08.2012 00:15
img img imgimgRe: Uznání imgVáclav Jun img24.08.2012 08:44
PŘÍPRAVY

8.6.2012

Celý týden byl pro mě ve znamení horečného shánění informací jaká výbava je pro závod nejvhodnější. Trasa vede pokud možno nejodlehlejšími místy Českého pohoří a pokud se dostanu na Slovensko, může se taky stát, že budu  spát na větvy a medvědi pod ní. Tedy pokud na tu větev stihnu vylézt. To není žert. Díky medvědům jeden závodník přišel o boty.

Jak jsem se dočetl, jeden z loňských závodníky jel s komplet zásobami potravin na 14 dní a stal se vítězem v kategorii kamionů. Stejně tak se někteří závodníci vydali na cestu jen se spacákem. Ani jedno asi nebude pro mě a tak jsem to vzal od koloběžky a řešení zavazadlového prostoru k povinné výbavě. Až bude vše pohromadě, uvidím, jestli zbyde místo i na cestovní "člověčenezlobse" a na rohlík s máslem.

INTRO

1.6.2012

Už v říjnu 2011 jsem se dozvěděl o existenci tohoto extrémního závodu. Napadlo mě, jestli se dá takový závod absolvovat na koloběžce. Závod bez zajištění, který měří 1600 km a který vede tím nejhorším terénem, který Honza Kopka napříč Českem a Slovenskem našel.

V prvním ročníku tohoto závodu stálo na startu 89 odvážlivců, z nichž 2 byly běžci a 87 cyklistů. Závod dokončila třetina a není tedy pochyb, že to není žádný "čajíček o páté".

Tak jsem se v lednu tohoto roku do závodu přihlásil s tím, že se chci pokusit ujet 500 mil. K závodu může nastoupit pouze 100 závodníků a protože základní stovka byla naplněná už 50 minut po spuštění registrace, nezbylo než čekat, na zásah zhůry. Byl jsem 38. náhradníkem.

Marketing a reklama funguje všude a protože jsem byl jedním ze dvou závodníků přihlášených s koloběžkou, oslovil mě v pátek 1. června prostřednictvím organizátora hlavní sponzor  závodu ISOMA, jesli bych měl chuť absolvovat závod v jejich dresu. To se přeci nedá odmítnout. Druhý závodník už s účastí nepočítal a proto stejnou nabídku odmítl.

Tak tedy budu stát na startu údajně nejnáročnějšího Adventure závodu ve střední Evropě a budu první kdo se o to pokusí na koloběžce. Lepší než pěšky?

Komentujte, raďte, kritizujte